Nejdelší noc před instalací lyofilizátoru AMARU
- Karel Schmiedberger
- před 4 dny
- Minut čtení: 3
Na území Česka a Slovenska je součástí dodávky lyofilizátoru AMARU nejen doprava na místo, ale i jeho úvodní zapojení a zaškolení obsluhy. Protože bývalé Československo není zase tak malinké, zejména instalace na východě Slovenska si žádají jeden den a cestu, nocleh a druhý den na dodání přístroje zákazníkovi a cestu zpět. Tak tomu mělo být i minulý týden při jedné z instalací.
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se cesta měla lišit od jiných. Se zákazníkem byl domluven termín na úterý 19. listopadu na 9:00 ráno. Den předem jsme tedy vyzvedli dodávku z půjčovny. Pavel nám pomohl naložit lyofilizátor AMARU a příslušenství, a s Honzou jsme kolem 16. hodiny vyrazili směr Slovensko – po nechvalně známé dálnici D1.
Protože obě země (stále) mají 17. listopad jako svátek demokracie (byť Slovensko poprvé nemá tento den volno), čekali jsme jednoduchou cestu s malým provozem. Díky tomu jsme se po 19. hodině dostali na Slovenské hranice, kde se od motoru ozvala podivná rána...
Nápověda na telefonu, přesvědčování techniky ani modlení nepomáhalo a nakonec jsme s Honzou byli rádi, že auto dojelo na dálniční odpočívadlo Malacky.
Tam stačilo jen něco přes hodinu počkat na asistenční odtahovku a mohli jsme se vydat zpět, stejných 300 km, vydat do Prahy. Cesta to byla výživná! Nutno říct, že řidič odtahového vozu byl fajn, ochotný a milý, ale z nějakého důvodu preferoval teplotu v kabině kolem 40°C a jakousi kombinaci disco-techna puštěného na plné pecky. Navíc s max. rychlostí kolem 80 km/h cesta moc neubíhala, ale i tak jsme se dostali zpátky do půjčovny dodávek v úterý kolem 2:30 ráno.
No a tím by příběh mohl končit. Vše jsme přeplánovali na jiné datum a... akorát, že vůbec. Kdybych jel s Pavlem, určitě bychom tímto akci ukončili, ale Honza, coby nejmladší člen týmu a stále plný elánu pronesl, že teda jedem a ještě ušetříme za hotel. Takže jsme za pomoci majitele půjčovny dodávek přehodili vše z jednoho auta do druhého a přesně v 2:00 ráno se vydali na cestu. Znovu.
Protože Honza řídil původně celou dobu z Prahy až do poruchy u Malacek, sedl jsem za volant já a tentokrát se nám podařilo dorazit až do Bratislavy, kde jsme se vystřídali. Byla to dlouhá noc plná ledových káv a energetických nápojů, ale zase jsme nepřišli o nádhernou slovenskou krajinu za úsvitu.
Vlastně je takový malý zázrak, že přes všechny nepřízně, jsme dorazili do cíle asi jenom deset minut po 9. hodině ranní. Samotná instalace, zprovoznění i zaškolení obsluhy probíhalo bez problémů. Snad až na moment, kdy jsme asi 40 minut čekali v Lučenci na ulici, až dorazí pracovník s klíči k prostorám, kde měl být AMARU zapojen.
No a zbývala už jenom cesta domů. Kdybyste zadali trasu z Lučence do Prahy do navigace, odhad bude něco málo přes 500 km nejkratší cestou. To by ale posádku nesměl tvořit Karel a Honza, vyznavači dobrých slovenských halušek, jejichž cesta na Slovensko nikdy nesmí být ochuzena o zastávku v kolibě Zázrivá! Zde jsme stihli nákup slovenských sýrů, vydatnou večeři a nádherný západ slunce.
No a byl čas se se Slovenskem rozloučit. Po cestě jsme se ještě jednou vystřídali v Brně, vypili ještě několik energiťáků a jiných povzbuzovačů a už v 22 hodiny byli zpět v naší dílně v Rudné u Prahy. S čistým časem cca 30 hodin bez řádného noclehu se tak tahle instalace stala rekordmanem v nejdéle trvající dodávce a všichni pevně doufáme, že tenhle rekord nebudeme hodně dlouho překonávat. Na druhou stranu je dobré být vděčný za to, co se povedlo, ať už je to ochota hotelu Ako Doma, kde nám odpustili storno poplatek, snaha majitele půjčovny dodávek situaci vyřešit nejlépe, jak situace dovolila nebo za možnost navštívit Prahu - Slovenskou mladší sestřičku našeho hlavního města.
