Už je to více jak rok, co jsme poslali první objednávku materiálu na prototyp. Z dnešního pohledu se mi to zdá jako velmi nejisté období. Rozhodli jsme se postavit vlastní lyofilizátor s vidinou, že nebude stát miliony ale maximálně statisíce. Přitom jsme si nebyli úplně jisti, že je to vůbec možné.
Měli jsme takovou nějakou představu, kterou jsme zkoušeli různě promítat na papír, aby se co nejdříve vyklubala ta zásadní překážka, což se nestalo. Naše představy o termínech sice postupně padaly jedna za druhou, ale při pádu každé z nich jsme věděli, že se blížíme.
Dnes nevím co si myslet. AMARU je ve zkušebně, smlouva podepsaná a záloha odeslaná, koncem dubna by mělo být hotovo. Opravdu to tak bude nebo jenom zase bídně zahyne další slepá představa o konci? Spíše věřím, že i přes případnou nutnost nějakých úprav opravdu za cca měsíc dostaneme certifikáty, přiděláme na AMARU štítek s výrobním číslem zakončeným "...001" a budeme to mít za sebou.
Říkám "mít za sebou", ale přeci jenom podnikáme už nějaký ten pátek a tak je mi jasné, že to teprve začne. Zatím jsme stále vývojáři. Výrobci se z nás stanou až když se AMARU 001 vrátí ze zkušebny a my pošleme první objednávku materiálu na AMARU 002. Možná bych tady mohl pokračovat úvahou, jak se bude náš výtvor líbit zákazníkům, jak jej přijmou a co na něm budeme zlepšovat. Pravdou ale je, že všichni tři máme hlavu plnou procesu v brněnském zkušebním ústavu. Dokud ten nebude úspěšně zakončen, všechny další úvahy jsou zbytečné, stejně jako dosavadní snaha a představy.
Takhle nějak se asi musí cítit rodič, který dítě vychovává, piplá se s ním a dohlíží na jeho vývoj, až přijde maturita. Rodič musí dítě odevzdat cizím lidem, kteří rozhodnou, jestli dítko dostane jeden ultimátní papír a stane se z něj "celý člověk". Pravda, nejsem rodič a jsem moc mladý i na rodiče s maturujícím potomkem, ale takhle nějak si to představuju. Alespoň v případě AMARU můžeme my, jeho tvůrci, zasáhnout a chyby odstranit.